Vydejte se se mnou na třídenní sólo výpravu z Prahy do Petrova u Prahy vlakem a pak pěšky až do Davle. Přespání pod širákem, nádherné vyhlídky na kaňon Vltavy a celkem 60 km krásnou přírodou Středočeského kraje vám nabídnou nezapomenutelný zážitek spojení s přírodou. Toto je moje víkendové putování podél Sázavy a Vltavy.
max. 448 m n.m.
min. 202 m n.m.
60 km
Medník, Máj,
0 turistická známka
POBYT:
- 2 NOCI (7.-9.3.2025)
DOPRAVA:
- VLAK
PRO:
- Těžká turistika
UBYTOVÁNÍ:
- Pod širákem
POVRCH:
- Hornatý povrch
- Nahoru a dolu
- Sucho
PODMÍNKY:
- Slunečno
- Nad ránem vlhko
- Viditelno
PŘÍPRAVA NA VÝLET
OBLEČENÍ & VYBAVENÍ
Na víkendové putování si beru jen to nejnutnější:
- Dvě trička a jedny dlouhé dlouhé kalhoty;
- Pohorky;
- Jednu mikinu a péřovou bundu;
- Náhradní termoprádlo,
- Tyvek podložku, karimatku, tří sezonní spacák, vložku do spacáku a plachtu.
Na našich stránkách v sekci naše vybavení si můžete prohlédnout detailně jednotlivé položky, které pro cestování používáme.
Detailní mapa našeho výletu je k nahlédnutí zde.
PRVNÍ DEN - PÁTEK: Z PRAHY DO PETROVA
Po práci vyrážím směrem na vlakovou zastávku Praha-Modřany. Plán je jednoduchý – dojet vlakem do Petrova, najít si klidné místo na přespání pod širákem a užít si víkend v přírodě. Vlak přijíždí na čas v 18:14, a já se těším, že po výstupu z vlaku uvidím západ slunce, což bude ideální čas na hledání místa na spaní.
KOMPLIKACE NA CESTĚ
Jenže nic není tak, jak si člověk naplánuje. Ve Vraném nad Vltavou dochází k poruše zabezpečovacího zařízení a vlak se nehne z místa. Pro nás cestující to znamená 40 minut čekání. Nakonec, já nemám kam spěchat a čelovku na pohyb ve tmě v batohu mám, takže otevírám mapu a osvěžuji si plánovanou trasu.
Ve vlaku pozoruji několik nervózních lidí, kteří netrpělivě sledují hodinky, volají rodinám a omlouvají se za zpoždění. Po 40 minutách marných pokusů o nastartování vlak konečně pokračuje v jízdě a na zastávku Petrov u Prahy přijíždíme zhruba v 19:30. Venku už je tma!
PŘÍJEZD DO PETROVA A HLEDÁNÍ NOCLEŽIŠTĚ
Zahlédnu pár turistů, kteří pravděpodobně také plánují bivakování, ale míří jiným směrem. Přecházím přes most a odbočuji doleva na červenou turistickou trasu. Všichni ostatní směřují rovně, jen já se vydávám temnou cestou do lesa. V ten moment mě zahřeje pocit štěstí – přesně kvůli takovým okamžikům tento výlety podnikám.
Cesta vede kolem řeky Sázavy a po hladině se míhají záblesky světel z osvětlených domků. Blížím se k rozcestníku „Na Stezce“, kde se kříží červená turistická trasa se zelenou trasou. Podle plánu se mám držet zelené značky.
NOČNÍ NAVIGAČNÍ KOMPLIKACE
Čelovkou osvětluji rozcestník a jsem přesvědčen, že jdu správně. Po asi padesáti metrech ale cítím, že něco není v pořádku. Všude kolem jsou chaty a domy a já procházím přes jejich pozemky s rozsvícenou čelovkou na hlavě. Chvíli se uklidňuji tím, že to v této oblasti může být normální – párkrát jsem už viděl turistické cesty vedoucí podobně.
Když ale dojdu k poslední chatě, která je na konci oplocená, smích mě přejde. Nikam dál cesta nevede, jen skála a les. Kdybych tu začal přelézat plot, nejspíš by na mě někdo vypustil psy nebo šel s klackem. Raději se v tichosti vracím, protože jsem zjistil svůj omyl – na rozcestníku jsem špatně odbočil. Zelená značka nevede „střední cestou“, ale cestou více napravo.
PRVNÍ NOC POD ŠIRÁKEM
Vracím se na správnou cestu a pokračuji po zelené značce. Konečně jsem tam, kde mám být! Vzdušnou čarou od tohoto místa ujdu asi 700 metrů a začínám hledat místo na spaní. Zelená stezka je poměrně strmá a pořádně se při výstupu zapotím.
Kontroluji mapu, abych správně odbočil a prohledal oblast, kde jsem si naplánoval přenocování. Najednou zahlédnu dvě červené oči a hned vedle nich další dvě – jsou to zajíci, kteří se asi vydali na večerní rande. Pokračuji v prozkoumávání budoucího lesního lůžka.
Všude kolem je spousta listí a zajímavé prohlubně vypolstrované sněhem. V létě nebo na podzim bych tu možná nespal, ale teď, když je vše zmrzlé a nejsou komáři, poskytne mi to skvělou izolaci. Po deseti minutách pátrání se rozhoduji pro menší jámu, rozkládám tyvek, připravuji karimatku a spacák.
V osm hodin už ležím a pozoruji hvězdy. Neslyším ani živáčka, jen šum listí, který mi umožňuje zaslechnout případné blížící se kroky. V noci mi sklouzne karimatka a zjišťuji, že ležím pouze na tyveku. Rychle ji vracím pod sebe a pokračuji ve spánku. Byla to opravdu klidná noc s krásným výhledem na hvězdy.
DRUHÝ DEN - SOBOTA: PRVNÍ CELODENNÍ PUTOVÁNÍ
Začíná se pomalu rozednívat. Ze zvuku cvrlikajících ptáků poznávám, že se les probouzí, a já s ním. Je šest hodin. Mám navlhlý spacák a venku je chladno. Rychle se oblékám a přesouvám k přístřešku na snídani.
ZAČÁTEK DRUHÉHO DNE A RANNÍ PROBOUZENÍ
Upravuji věci v batohu a přecházím necelých sto metrů k přístřešku Medník. Vytahuji vařič, připravuji ovesnou kaši s banánem a čaj. Vychutnávám si východ slunce – přístřešek je orientovaný na východ, takže výhled je dokonalý. Prohlížím mapu, přemýšlím o další trase a zapojuji do plánování i buzolu.
MEDNÍK A SETKÁNÍ S TURISTY
Po zhruba dvaceti minutách vyrážím dál. Držím se plánované cesty, ale spletitost lesních stezek opět narušuje moji orientaci. Několikrát se musím vracet a snažím se lépe číst terén, abych se neztratil. Za ranního rozbřesku všude krásně prosvítá slunce skrz mlhu. V ranním oparu jsou blátivé lesní cesty skutečně nádherné.
Moje první zastávka je kopec Medník (417 m n. m.) tyčící se nad údolím Sázavy. I když je pokrytý stromy a nenabízí výhled, stojí za návštěvu. Cestou na vrchol potkávám ty dva turisty, které jsem míjel při včerejším výstupu z vlaku. Právě vylézají ze spacáků a dělají si selfie. Nabízím jim, že je vyfotím, ale odmítají.
CESTA K VYHLÍDKÁM NAD VLTAVOU
Procházím vesničkou Závist u Třebsína a přecházím na žlutou turistickou trasu směrem ke Krňanskému vodopádu. Vodopád leží v údolí a mým dalším cílem je rozhledna Myšák. Výstup na tuto vyhlídku je náročný, protože vede po neznačené lesní cestě. V záplavě spadaného listí se obtížně hledá stezka. Prudký výstup mě donutí svléknout jednu vrstvu oblečení.
Konečně dorážím na vyhlídku Myšák, následuje vyhlídka Mařenka a velmi populární vyhlídka Máj! Z těchto míst se otevírá úchvatný pohled na hluboký skalnatý kaňon ve tvaru podkovy, kterým protéká řeka Vltava. Podle mě je jednoznačně nejlepší výhled z vyhlídky Mařenka, kde výhledu nic nebrání – žádné keře či skály, jen čistý, ničím nerušený výhled.
POLEDNÍ ODPOČINEK A SETKÁNÍ S LIDMI
Chvíli se kochám scenérií a pokračuji lesní cestou směrem k Teletínským vodopádům kolem Pexova mlýna. Po přibližně kilometru vyndávám věci z batohu, abych si na slunci usušil navlhlý spacák a další zvlhlé vybavení. Je to příjemná chvíle odpočinku.
Kolem prochází mnoho turistů a někteří se se mnou dávají do řeči. Ptají se, kde jsem spal, a obdivují mě jako otužilce za přespání v takové zimě. Během půl hodiny kolem mě projde asi šest skupinek výletníků. Poté cítím potřebu vydat se zase na cestu.
ODPOLEDNÍ PUTOVÁNÍ A HLEDÁNÍ NOCLEŽIŠTĚ
Tentokrát si správně nastavuji buzolu a držím azimut na západ k okraji vesnice Rabyně, pak zahýbám na jih do vesnice Stromeč. Za obcí si v lese na pařezu ohřívám oběd ve vařiči a svlékám si ponožky, abych si odpočinul. Bohužel mě do chodidla něco kousne – pravděpodobně mravenec. Bolí to, ale říkám si, že pokud je tohle můj jediný dnešní problém, nemá smysl to řešit.
Po obědě pokračuji směrem k obci Měřín. Zde znovu odbočuji špatně, ale nakonec jsem za to rád. Díky tomu neklesám až do údolí k Vltavě, ale držím se ve vyšší nadmořské výšce a nemusím později stoupat do prudkého kopce. Cesta mi to však vrací a za pár set metrů kolem Lounského vrchu opět stoupám a klesám, stejně jako po celou dobu putování.
PŘES ŽIVOHOŠŤSKÝ MOST
Míjím různé vesničky, ale většinu času se snažím vyhýbat civilizaci a držet se turistických a lesních cest. Procházím obcí Nebřich a abych se dostal na druhou stranu Vltavy, musím přejít přes Živohošťský most. V této části cesty poprvé pocítím silnou chuť na něco sladkého a napadá mě, že bych si dal Kofolu. Měl by tu být stánek u lanového parku, ale nenacházím ho. Napiji se tedy vody a pokračuji přes most.
Za mostem se ihned vydávám strmou lesní cestou k rozcestníku Nad Křeničnou. Tohle je opravdový výšlap! Už nějakou dobu mi pomáhá klacek při sestupech z příkrých cestiček a zlepšuje stabilitu. Tady se mi skutečně hodí – chvíli se obávám, abych nesklouzl ze srázu. Snažím se vyšplhat co nejrychleji a najednou zjišťuji, že jsem na soukromém pozemku s cedulí „přicházíš-li v dobrém, jsi vítán“.
SETKÁNÍ S BARONEM A ŠEMÍKŮV SKOK
Já vždy kam jdu, tak přicházím v dobrém, cedule je mi proto velmi sympatická. Je tu několik chaloupek a včelí úly, ale včely zřejmě ještě spí. Potřebuji se dostat k rozcestníku Nad Křeničnou a tady se leknu – přede mnou na cestě stojí černý pes. I když jsem milovník psů neznám plemena a moje schopnost určit jeho plemeno je mizerná, ale zkrátka, je to středně velký chlupáč s dlouhýma ušima a radostně vrtícím ocasem.
Nejsem si jistý, zda nebude agresivní, proto ho míjím bez povšimnutí a říkám mu, že nic nemám, běž pryč. On se však nenechá odradit. Chvíli jdeme spolu, až zahlédnu v dálce ženu, která pravděpodobně hledá právě tohoto psa. Říkám mu: „Utíkej, kámo, někdo tě hledá,“ a on běží ke své paničce. Žena na něj volá: „Barone, no kde jsi?!“
Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že bych za záchranu Barona mohl dostat odměnu – třeba půl království nebo truhlu plnou zlaťáků. Tato úvaha mě opouští, když přicházím k další krásné vyhlídce zvané Šemíkův skok. Je to nádherné místo s lavičkou orientovanou směrem k Živohošťskému mostu. Zastavuji se tu, osvěžuji se a jím kostičku čokolády.
DRUHÁ NOC V PŘÍRODĚ
V nohách mám přes dvacet kilometrů a stále mě baví jít dál. Je to po dlouhé době neuvěřitelný pocit. Obvykle když člověk cestuje ve skupině, přizpůsobuje se tempu ostatních. Tady si určuji tempo sám a žene mě vnitřní síla, která mě pobízí pokračovat. Užívám si to, ale po 25-30 kilometrech začínám cítit bolest v kotníku a říkám si, že musím najít místo na přenocování.
Procházím obcí Čím, kolem rybníka Otar a lokality V Hájích. Jsem mírně zoufalý z toho, že všude kolem jsou oplocené soukromé pozemky, a nohy mě už opravdu bolí. Jakmile končí ploty, nacházím místečko kousek od lesní cesty, na mapách označené jako V Trnovicích – pravděpodobně nejmenší vesnička, jakou jsem kdy viděl.
Vstupuji do lesa s čelovkou na hlavě, brodím se popadanými větvemi a vytvářím dost hluku. Po deseti minutách nacházím místo pro přenocování. Tentokrát natahuji plachtu proti ranní rose. Po celém dni, kdy jsem ušel 32 kilometrů, jsem unavený a rozhoduji se, že si ani nebudu ohřívat večeři, abych ušetřil vodu na další den.
Toto spaní však není tak klidné jako předchozí noc. V osm hodin ležím ve spacáku, nad sebou plachtu, a chvíli slyším zvuky z vesnice. Když nastane úplná tma, zaslechnu zvláštní štěkání, které se vůbec nepodobá psovi. Tyto zvuky mě znepokojují téměř do půlnoci a pak ještě chvíli nad ránem. Naštěstí se ke mně nic nepřibližuje. Občas zaslechnu pohyb v listí, ale nic, co by přišlo do mé blízkosti. Ve spacáku mám schovaný nůž a vedle sebe hůl, která mě po cestě podpírala.
V noci přerušovaně usínám a probouzím se. Zdají se mi krátké podivné sny. Největší klid nastává ve čtyři hodiny ráno – tehdy je naprosté ticho. Spokojeně spím až do šesti.
TŘETÍ DEN - NEDĚLE: CESTA DO DAVLE
Po této neklidné noci se těším na ráno. Vstávám v šest hodin, rozhlížím se kolem, sundávám plachtu a připravuji si rýžovou kaši, čaj a kostičku čokolády. Vyrážím kolem 6:30. Mým dnešním cílem je město Davle.
RANNÍ ROZJEZD A OBČERSTVENÍ VE SLAPECH
Po krátkém rozehřátí cítím, jak mě z předchozího dne mírně bolí kotník. Říkám si, že to rozchodím, a skutečně se to daří. Nádherný pohled na východ slunce se mi naskýtá za obcí Buš, kde alej stromů lemuje silnici. Ranní paprsky dopadají na stromy a vytváří poklidnou scenérii. Jsem sám na cestě a užívám si klid, který příroda nabízí.
Brzy docházím do obce Slapy, kde se rozhoduji doplnit zásoby. V místním obchodě si kupuji vodu a vypiji Coca-Colu pro doplnění cukru. Bolestivá část cesty nastává zanedlouho, když se ozývá pravý kotník a puchýř na levé noze. Je to nepříjemné a vypadávám z tempa. Snažím se nasadit pomalejší, plynulejší chůzi směrem ke Štěchovicím.
POSLEDNÍ ETAPA DO DAVLE
Když nemyslím na včerejší noc, asi největší leknutí celého výletu přichází tady – u cesty stojí chata s plotem a najednou vyskakuje pes a hlasitě štěká. Na plotě není žádná výstražná cedule ani varování. Trochu si zanadávám a s holí pomalu scházím do Štěchovic.
V poslední době si všímám, že se lidé stále více uzavírají do svých obydlí a přátelskost se vytrácí. Můj výlet spočívá v pohodovém zdolávání velkých vzdáleností, užívání a respektování přírody. Zdravím každého kolemjdoucího, ale ne vždy se mi dostává vřelé odpovědi.
Po průchodu Štěchovicemi přede mnou leží krásné pole u obce Masečín. Svlékám se do trička, protože mi je horko, a přestože je březen, dělá mi problém mít na sobě i dlouhé kalhoty. Tady už není příliš o čem vyprávět – každý krok bolí a hůl je mým věrným pomocníkem. Vesnice střídá vesnici, až najednou scházím dolů a ocitám se u Davle.
CÍL DOSAŽEN A ZASLOUŽENÁ ODMĚNA
Další klesání je pro mě velmi bolestivé, ale vím, že se blížím k cíli. Užívám si ten vítězný pocit! Jsem tu! Celkově mi mapa ukazuje zhruba 57 km, ale s různými zacházkami odhaduji trasu na celých 60 km – to jsem snad o víkendu nikdy neušel.
V Davli zamířím do restaurace U Bandů, kde si kupuji půllitr kofoly a půllitr piva. Sedám si na zahrádku a užívám si slunce, které mě hřeje do zad. Za tři čtvrtě hodiny mi jede vlak domů. V klidu dopíjím své nápoje a belhavým krokem přecházím přes most k nádraží.
Bylo to skvělé neřešit nic důležitého a jen se starat o základní potřeby. Pro příště vím, že si vezmu dvoje tlusté ponožky navíc, abych předešel puchýřům. Doufám, že se vám vyprávění líbilo, a příště se opět setkáme u dalšího příběhu!
ZÁVĚR: CO JSEM SI ODNESL Z VÝLETU Z PETROVA DO DAVLE
Ušel jsem celkem 60 kilometrů během tří dnů, spal dvě noci pod širým nebem a zažil nespočet chvil, kdy jsem byl odkázán jen sám na sebe. Tento výlet mi opět připomněl, proč se do přírody vracím a proč jsem se tímto výletem zamiloval do sólo výprav – jsou to momenty naprostého klidu, kdy se starám jen o základní potřeby, a přitom objevuji nejen krásy přírody, ale i sám sebe.
CO MĚ VÝLET NAUČIL?
Příroda je neuvěřitelný učitel. Potvrdilo se mi, že nejdůležitější je respekt – k přírodě, k soukromým pozemkům i k vlastnímu tělu a jeho limitům. Naučil jsem se lépe hospodařit s vodou a oceňovat každý doušek. Pochopil jsem, že i když si člověk vše pečlivě naplánuje, realita může být úplně jiná – a právě v tom je kouzlo dobrodružství.
Uvědomil jsem si také, jak osvobozující je jít vlastním tempem. Když cestujete ve skupině, musíte se přizpůsobovat. Když jdete sami, posloucháte jen svůj vnitřní rytmus a tělo vám samo řekne, kdy zrychlit a kdy zpomalit.
Tato víkendová výprava podél Vltavy a Sázavy mi znovu ukázala, jak málo potřebujeme ke skutečnému štěstí. Těch 60 kilometrů mi dalo mnohem víc než jen bolestivé kotníky – přineslo mi pocit svobody, klid v mysli a vděčnost za každý krok v nádherné středočeské přírodě.
Až se vypravíte do těchto míst, zastavte se na vyhlídce Mařenka a užijte si nerušený výhled na vltavský kaňon. A nezapomeňte, že někdy ty nejlepší zážitky přijdou, když se věci neodvíjejí podle plánu. Vždyť co by to bylo za dobrodružství, kdyby šlo všechno hladce?
